Kladské pomezí je krajem, kde lišky dávají dobrou noc. Utopené v údolích, objevují se tu a tam ospalé vísky a několik umouněných měst, upomínající na dávnou slávu hraniční oblasti. V těch místech žijí lidé. Žijí tam, kde ještě nedávno byla bytostně cítit neprostupná hranice, konec světa. Jejich životní příběhy se líně odvíjejí v zapovězených územích, kde zůstávají všichni pod dohledem, střeženi. Přišli tam před léty jejich předci. Jako hosté do končin s německou minulostí, kde se čas jakoby se zastavil, a která dodnes vyzařují jakousi zvláštní formu vnitřního smutku, snad z toho, že byla kdysi opuštěna.
Ti lidé, kteří přesto zůstali, odrážejí kus místního genia loci. Nosí uvnitř své příběhy, osobní paměti. Žijí své prosté a kouzelné, hrabalovsky poetické životy, životy drsné a bez příkras, s pověstnou perličkou na dně. Olga Tokarczuková tyto příběhy čte a zaznamenává. Stává se součástí jejich magického realismu, za kterým se kdysi přestěhovala z Varšavy. Píše svého druhu kroniku, v níž se prolínají rozhovory s tajemnou moudrou parukářkou Martou s osudy současníků a dávnou legendou o svaté Starostě, patronce kraje. Vše je podbarveno podmanivým popisem charakteristických zapomenutých vsí, kopců, opuštěných domů, stromů a křivolakých cest, kulis, do kterých je děj zasazen. Jednotlivé části přesně zapadají do mozaiky románu. Autorka disponuje nesmírnou barvitostí jazyka, který čtenáře uvede do krajiny snů někde za oponou a už ho nepustí. Tokarczuková nezapře ani svou původní profesi psycholožky, která jí pomáhá vykreslovat nejjemnější odstíny osobnostních rysů románových postav. Zdánlivě prostý, místy pohádkově vyznívající příběh, by mohl být humornou groteskou. Ve skutečnosti najdeme mezi řádky románu hluboké poselství – moudrost autenticky prožívaného života, ve kterém se snad díky drsným podmínkám zachovalo duchovno a tázání se po smyslu bytí, které je jeho každodenním, tajemným dílem. Života, ze kterého se neztratily sny, ale jsou jeho organickou součástí, ve kterém se prolíná přirozené s nadpřirozeným a fikce s realitou, stejně jako příběhy konkrétních jednotlivců, hledajících své kořeny.
Každý o něčem sní. Já sním o tom, že krajiny Kladska a pohraničí vůbec neztratí své nostalgické kouzlo a paměť. Byla by to nesmírná škoda. Začtěte se do myšlenek paní Olgy, zkuste poznat život na pomezí, pochopíte. „Desítky příběhů nemocí, proměn a návratů. Přehlídka dávných mód. Lapidární německé popisky. Ochozy plné stínů. Důkazy existence zázraků“.
Olga Tokarczuková. Denní dům, noční dům. Brno: Host, 2002.