Nemorální byznys
Chápu, byznys je byznys (i ten, jehož prostředkem podnikání je závislost a zničený život někoho druhého). A politika není žádná procházka růžovou zahradou, ani ta komunální. Kamery jako prevence kriminality v zásadě nejsou špatná věc, ale důvodně se obávám, že jde jen o další krátkozraké řešení. Prostě radši spoléháme na techniku, která vše zachrání za nás, a hledáme si alibi, jen abychom nemuseli činit zásadní rozhodnutí (která stojí vždycky úsilí) a herny třeba úplně zakázat. U nás v Ústí nad Labem se vyskytuje, jak je všeobecně známo, společenských problémů víc než dost. Máme tu docela vysokou nezaměstnanost, pouliční kriminalitu a drogově závislé, jako všude jinde v Čechách. A máme tu snad i nejvyšší počet heren na hlavu, jaký jsem kdy kde viděla (a že cestuji dost). Nedávno se nám herny úspěšně zasíťovaly. Dobře se jim daří. Provozovny mají jednotný barevný grafický design a na první pohled je najdete v nejproblematičtějších místech města. Jsou asi tím jediným barevným, co tam je. Jsem přesvědčená o tom, že výnosy, které z heren město má, zdaleka nepokryjí náklady, které musí investovat do s nimi spojených problémů.
Řešení?
Teď tu máme i kamery. Radnice do nich investovala úctyhodné finance. Odsuneme za jejich pomoci kriminalitu někam za roh, kam kamera nevidí. A budeme usilovat o získání dalších miliónů na to, aby příště namontovali objektiv právě i za ten roh. A tak dál. Bohužel už jsem si na vlastní kůži zažila, co znamená ztráta soukromí. Nikdy předtím by mě nenapadlo, jak dokáže být nepříjemná. Jsem řádným občanem a kamer se bojím. Navíc jsem přesvědčena o tom, že městský monitorovací systém nezmění ve výsledku vůbec nic. Opět totiž řešíme důsledky a ne příčiny problémů. Sociální patologie jsou způsobeny velkým dílem z důvodu rozpadu tradičních sociálních struktur a hodnot. Je to samozřejmě složitý a komplexní úkol tyto zpřetrhané sítě obnovit, ale není nemožný. A je to vidět třeba i v zahraničí. Mohou napomoci kvalitní terénní sociální služby, vycházející z důkladné studie konkrétní lokality, a náledná komunitní práce. Bohužel ale na poskytování sociálních služeb nezbývají peníze. Rozhodli jsme se nakoupit kamery. A spolehnout se raději na techniku a okamžitý výsledek (ale jaký vlastně?), než na sebe, což by znamenalo obrnit se značnou dávkou trpělivosti při čekání na pracně vydobytý, nejistý, ale možná o to zásadnější efekt sociální intervence. U nás nemá komunitní práce zatím příliš tradici. V jiných zemích hraje stěžejní roli. V rámci strategií sociokulturní animace je sociální prevence řešena v širším kontextu spolu s rozvojem kultury (jde přitom o aktivní zapojení občanů). Vznikají komunitní centra. Spontánně, proto jsou životná. V nich lidé znovunalézají seberealizaci a hlubší hodnoty, naplnění a přirozené společenské kontakty, které potřebují a které dnešní doba tak vehementně válcuje. Jako „vedlejší produkt“ vzniká i přirozená sociální kontrola. V ústeckých strašidelných čtvrtích nežije kromě heren skoro nic.
Zamyšlení věčného kverulanta
Možná jsem snílek a vizionář, ideální řešení samozřejmě neexistuje. Ale myslím, že bychom to měli alespoň zkusit. Třeba jen tím, že začneme přemýšlet trochu odvážněji, v dlouhodobějším horizontu. Možná jsem chorobný kverulant. Ale tak jsem to nemyslela. Musím říct, že radnice se pomalu učí komunikaci s obyvateli (a naopak) a to je dobře. I výše postavení politici se začínají ve věci heren angažovat (viz například návrh na povinnou registraci hráčů, u kterého ovšem vyvstává otázka, do jaké míry by byl v praxi efektivní). Spíš by mě zajímaly názory ostatních. Budu ráda, když se někdo podělí o zkušenosti z míst, kde jsou herny zakázány, nebo kde je třeba prevence kriminality řešená primárně jiným způsobem, než za pomoci „velkého bratra“. Možná se nás pak najde víc, kdo se zamyslí nad tím, jestli jsou bezpečnostní kamery opravdu takovým přínosem, jak by se na první pohled mohlo zdát. Děkuji.