Jeden test a mnoho výjimek
V naší škole tvořily romské děti téměř polovinu žáků. V některých ústeckých praktických školách je jich téměř většina. Obecně jsou děti na tento typ školy zařazovány výhradně na základě výsledků standardizovaných testů inteligence, provedených specializovanou poradnou. Jako podmínka pro zařazení dítěte na ZŠ praktickou je stanoveno IQ 70 a nižší a souhlas zákonného zástupce. Přesto však existují „výjimky“. Z mě nepochopitelných důvodů se tyto tzv. výjimky stávají pravidlem. A tak by se počet žáků, kteří byli na naši ZŠ praktickou zařazeni z důvodu snížených intelektových schopností, dal počítat na prstech jedné ruky. Problémy zbytku dětí mají jiný charakter. Problematičnost kritérií pro zařazování žáků na ZŠ praktické se pak týká nejen malých Romů.
Zjednodušení osnov nevyřeší problémy v chování
Kdo si myslí, že ZŠ praktická je zaměřená na poskytování zvýšené psychosociální péče žákům, plete se. Ani na škole tohoto typu zpravidla nepůsobí školní psycholog nebo speciální pedagog a rozdíl oproti běžné ZŠ spočívá skutečně pouze v omezení náročnosti vyučované látky (které je přesto stále nedostatečné) a specifických názorných vyučovacích metodách. Na některých praktických školách se setkáte s působením asistenta učitele, ten se však specializuje v první řadě na podporu při výuce, nejedná se tedy o sociálního pracovníka v pravém slova smyslu, jak se lidé často domnívají. Přemýšlím, jak by mělo samotné zjednodušení učiva pomoci žákům, kteří se ve výuce neprospívají v důsledku hyperaktivity, psychických problémů, sociální zanedbanosti nebo problémů v chování. Na nic nepřicházím. Byť právě tyto děti tvoří na praktických ZŠ drtivou většinu. Zmíněné problémy separace na ZŠ praktické naopak prohlubuje. Učitele pak taková bezvýchodná situace často deprimuje a demotivuje. Začarovaný kruh se uzavírá.
V Ústí cikány nechceme!
Nicméně zpátky k Romům. Většina z nich totiž přichází na ZŠ praktické nikoliv kvůli sníženému intelektu, ale na základě sociální deprivace, případně žádosti rodičů. O prvně zmíněném jsem již psala. Napadlo ale někoho ptát se romských rodičů, co je vede k tomu, aby se umístění svých dětí na specializované školy dožadovali? Já jsem to párkrát udělala a jejich důvody v podstatě chápu. Někteří prostě chtějí, aby se jejich milovaný potomek měl dobře. A aby jej škola zbytečně nestresovala. Pak je ZŠ praktická logickou volbou. Pro Romy je prostě spokojená rodina na prvním místě. Většina však uváděla jiný důvod – jejich dítěti bude lépe „mezi svými“. Bojím se toho, že mají pravdu. A to mě děsí. My totiž, jak hlásá mediálně známá kampaň, sice v Ústí neonacisty nechceme, ale jak je zřejmé a často zaslechnutelné v rozhovorech místní majority, „cikány“ taky ne. A tak tu máme školy „romské“ a „neromské“, dokonce celé takové čtvrti, kloubové trolejbusy, jejichž přední část je pro bílé a vzadu jezdí „čokolády“ a zdá se nám, že všem je tak dobře. Nechtěla bych za takové situace být v kůži romského dítěte, které se ocitne na „majoritní“ škole.
Sociální intervence musí být komplexní
Čeští Romové mají spoustu problémů. Víme to všichni. I oni sami. Řešení situace nebude jednoduché. Je nutný komplexní a systematický přístup. Ale podle mého názoru i změna úhlu pohledu na věc. Začněme od podstaty věci. Začněme u sebe. Berme náročnou problematiku jako výzvu, ne jako prohraný boj. Proč se nesnažíme Romům porozumět a pochopit problém do hloubky? Proč vyšla knižně jediná šířeji dostupná komplexnější studie o psychologii Romů, jejíž obsah je velmi diskutabilní? Vycházím z jednoduché zákonitosti – svým chováním a přístupem máme šanci přímo ovlivnit odezvu okolí. Proč tento princip může dobře fungovat v mnoha případech, ale v chování vůči Romům jej zamítáme? Dobře, to jsou asi spíše vhodné k akademickým diskusím. Ale proč se naši politici snaží „pomáhat“ potřebným téměř výhradně prostřednictvím peněžních dávek, když je dávno známo, že takový druh pomoci je sám o sobě kontraproduktivní a její cílovou skupinu naopak paralyzuje ve snaze o získání soběstačnosti? A proč naproti tomu poskytovatelé sociálních služeb balancují na hranici bytí či nebytí?
Je známá věc, že druhé lidi změnit nemůžeme. Měnit lze jedině sám sebe. Můžeme přitom začít osvětou paní psycholožek, které „léčí“ sociální deprivaci snížením úrovně probíraného učiva (a svým jediným rozhodnutí tak výrazně ovlivňují další život dítěte, které zpravidla téměř neznají). Je také nutné, aby byla systematicky podpořena síť sociálních služeb (a efektivně kontrolována jejich kvalita). Protože chceme-li Romy integrovat, musíme pro to vytvořit podmínky. Podle mého názoru je pak podstatné i to, aby začaly fungovat programy prevence rasismu a xenofobie, cílené na českou majoritu. A v tomto ohledu má naše země nedostatky zdaleka nejzásadnější.