Snižování věku trestní odpovědnosti a politický populismus
Přestože koncem července se na návrh křesťanskodemokratických poslankyň opět otevřelo k diskusi téma hranice trestní odpovědnosti, otázkou výchovného působení trestů na mládež se už nikdo ve sněmovně podrobněji nezabýval. Drtivá většina veřejnosti se přiklání k nižšímu, nebo dokonce k co nejnižšímu věku trestní odpovědnosti. Je to logické – vinu má následovat trest. Tento fakt patří k základním principům spravedlnosti. Poslanci jsou si samozřejmě veřejného mínění vědomi. Výzkumy nám říkají, že dnešní mládež dospívá dříve a že kriminalita této věkové skupiny se statisticky zvyšuje. Snížení hranice trestní odpovědnosti na 14 let se tak jeví jako opodstatněné. Na druhé straně však stojí odpůrci tohoto kroku. Jejich hlavním argumentem je zejména nesouhlas se snížením věku „legálního“ pohlavního styku, které jde se snížením hranice trestní odpovědnosti ruku v ruce. Obě skupiny, obhájci i odpůrci snižování, však mají jedno společné – nedostatek objektivních informací k tématu. Jde-li o odpůrce, hlavním problémem je nelogičnost samotného spojení morální a sexuální vyspělosti. Tyto dvě oblasti, jak říká například sexuolog P. Weiss, spolu vůbec nesouvisejí. Naopak – hranice 15 let si klade za cíl nikoliv perzekuovat předčasně sexuálně aktivní mládež, jako spíše ji ochránit před případným zneužíváním. Je tedy záhadou, kdo z poslanců vůbec přišel s myšlenkou, že pokud chceme „svým mladým“ rozšířit pole zodpovědnosti a učitit je tak ve své podstatě dříve dospělými, je spravedlivé jim také poskytnout „dospělácká práva“, tedy i právo na sex. (A já si na tomto místě říkám, proč třeba proti snížení věku voličů se zdvihl takový odpor, přestože by bylo jednoznačně výchovné.) Naproti tomu zastánci snižování hranice trestní odpovědnosti by měli vědět, že děti dnes sice pohlavně dospívají dříve, ale jejich psychický, potažmo morální vývoj je pomalejší. Důležité je pro ně také naučit se číst v policejních statistikách – na výkyvy v nich totiž nemá vliv pouze „úpadek“ mládeže, ale také legislativní změny v soudnictví mládeže, resp. toho, které činy jsou do statistik započítávány a jakým způsobem.
Co si vlastně od snížení hranice trestní odpovědnosti slibujeme?
Zarážející je, že na to se už nikdo neptá. Trest sám o sobě totiž ještě není řešením. V současné době situace vypadá asi tak, že mladistvý, tedy člověk ve věku 15 – 18 let, je souzen podle zvláštních pravidel. Jsou mu ukládány nižší trestní sazby a pokud je to možné, přiklání se soud k trestům alternativním (v případě mládeže se jedná zejména o trest veřejně prospěšných prací). Mladiství trestaní nejsou umísťováni do věznic, ale do výchovných ústavů pro mládež (což jsou staré známé „pasťáky“ nebo „polepšovny“). Pokud se proviní dítě do 15 let věku, jeho cesta směřuje přes diagnostický ústav do dětského domova se školou (což jsou dřívější dětské výchovné ústavy). A tady nastává problém. Za prvé – už dnes tyto ústavy praskají ve švech. A za druhé – i když se situace zlepšuje, chybí v nich kvalifikovaný personál. Přestože charakter problémů mládeže a struktura trestné činnosti u této skupiny se mění, systém etopedické péče v ústavních zařízeních zůstává desítky let více méně stejný. Není vůle v této oblasti něco zásadněji měnit (dílčí změny, které byly v etopedickém systému učiněny, zatím fungují spíše rozporuplně). Výsledkem je velmi nízká efektivita „nápravy“ chovanců ústavů. V jiných evropských zemích se hranice trestní odpovědnosti velmi různí – někde začíná třeba už v 8 letech. Pak se ovšem různí i systém práce s problémovou mládeží, a to velmi zásadně. Různé věkové skupiny a různá etiologie delikventního chování vyžadují odlišné výchovné přístupy. Česká diskuse o „jednom roku dolů“, která postrádá tento širší rozměr, postrádá i hlubší smysl.
Happyend
Jak jsem už zmínila, A. měl štěstí. Dostal se totiž do péče rozumných pracovníků. K tomu pomohlo dobré fungování jeho rodiny. Začal docházet do probační a mediační služby a na veřejně prospěšné práce v mateřské škole. Začal také znovu studovat, v jiném městě, a dostal se k nám do klubu. Aktivity v pomáhajících profesích ho natolik chytly, že už zůstal, a to na druhé straně. Má to jediný háček – dodnes pracuje jako dobrovolník. Stále čeká na zahlazení zápisu v trestním rejstříku. Čas od času se přesto setká s tím, že se najde někdo, kdo jeho historii zná, a s gustem ji vytáhne na světlo. Snad bude takových případů s časem ubývat. A. nezbývá, než doufat. Smutné je, že za stejnou dobu jako jemu se automaticky zahladí zápis v trestním rejstříku i jeho loupeživému kumpánovi, který se „nenapravil“ a dnes se živí prodejem pervitinu. I poslední ze členů někdejšího dětského gangu v současné době pokračuje v kriminální kariéře. Osudného dne mu bylo jen 14. V „polepšovně“ se nepolepšil. Byť dnes žádný zápis nemá, živí se, jak umí. A prohlašuje: „ …na ňáký prospěšný práce se můžu vysrat. Radši si půjdu sednout, až mě chytěj. Aspoň budu mít kde bejt.“
(K tématu trestní odpovědnosti též v pořadu Radiožurnálu „O všem s vámi“ ze dne 23. 7. 2009.)