Reklama
 
Blog | Lenka Hlavičková

O antisociálních sítích

Asi už se to k vám taky dostalo – facebook. Přestože tato sociální síť funguje už nějaký ten pátek, v Čechách nastala facebooková exploze před necelým rokem (docela by mě zajímalo, co ji spustilo). Já jsem se úspěšně bránila skoro tři léta. Teď už jsem „na facebooku“ taky. Prvotní rozporuplnné pocity se pomalu vytrácejí, facebookové sítě začínám brát naprosto bez emocí, ať už kladných, nebo záporných. Prostě, uživatelsky. Stejně mi to ale nedá, abych neshrnula nějaké prvotní dojmy, které z „akce facebook“ mám.

Je beze sporu, že jako každá věc má i facebook své výhody a nevýhody. Každý z nás, kdo do „toho“ šel, tak činil z různých pohnutek. Povětšinou slyším hlavně o udržování kontaktu se vzdálenými známými. Někdo vzal zavděk možností navazování nových kontaktů, jiný „to“ chtěl prostě zkusit. Drtivá většina uživatelů přitom pracuje v kancelářích u počítačů,  takže se pro ně čas strávený „na facebooku“ stává příjemným povyražením. K této skupině lidí nepatřím. A tak jsem se dlouho bránila i z toho důvodu, že vysedávat u počítače je opravdu to poslední, čemu bych se chtěla ve volných chvílích věnovat. Udolalo mě okolí. A emoce. Jednoho dne jsem prostě zjistila, že všichni známí už „tam jsou“. Došlo mi to v momentě, kdy jsem podezřele často sedávala sama doma. Že by kamarádi z ničeho nic přestali chodit na pivo, do divadla nebo na tradiční výlety? Ne, jenom si začali dávat vědět přes facebook (ono to je nakonec opravdu jednodušší). Takže jsem díky sabotáži internetových sociálních sítí začala pomalu vypadávat z těch reálných. K tomu jsem obdržela  další z působivých e-mailů správce sítě o tom, kolika známým jsem již pozvání k zapojení se do facebooku odmítla. Ten e-mail byl velmi pěkně vyhotovený, s podobenkami dotyčných přátel v zápatí. A tak jsem prostě vyměkla a přestala odporovat. 

Teď už vím, že existují „facebookové fáze“. A tři typy uživatelů sítě. První je uživatel zapálený: z prvotní nadšení pro facebook v druhé fázi vyprchává, protože to nakonec opravdu není nic světoborného. Druhým typem je uživatel obezřetný – v první fázi se strašlivě obává všech virtuálních rizik, především ztráty soukromí. Ale i on nakonec zjišťuje, že nic není tak horké, jak se to uvaří. A po prozkoumání všech možností a rizik sítě jeho uživatelská frekvence opadne a na facebooku prostě jenom „je“. Třetím typem je uživatel kancelářský plkací. Síť užívá hojně, rekreačně. Ze zřejmých důvodů u něj neklesá četnost využívání facebooku, ale snižuje se význam, který síti přikládá. Bohužel se začíná rýsovat i čtvrtá kategorie – uživatel závislý.  

A nikoliv ztráta soukromí, ale riziko deformace běžných společenských vztahů je to, čeho jsem se vzhledem k facebooku obávala já (uznávám, v tomhle ohledu mě poznamenala  profese sociálního pedagoga). Bohužel, u některých mých facebookových „přátel“ sleduji rysy chování, které zcela odpovídají závislosti, jak je podle diagnostických vodítek lékařsky určována. Závislost si lze pochopitelně vypěstovat na lecčems. Ale ta „facebooková“ mi připadá obzvláště záludná proto, že se jako závislost vlastně netváří. Jedním z hlavních kritérií diagnostiky závislosti je totiž fakt, že to, na čem je jedinec závislý, zásadně omezuje jeho společenské fungování. Sociální sítě nicméně proklamují, že nabízejí přesný opak. Nemyslím si, že je tomu tak. Už v druhé polovině 90. let hovořil významný sociolog Zygmunt Bauman o proměnách sociálních struktur v souvislosti se změnami forem komunikace. Došel k závěru, že přesto, že nám moderní technické objevy usnadňují život, společensky působí spíše negativně. Člověk ztrácející jistotu tradičních (chcete-li „osobních“) sociálních sítí se cítí nejistý, dezorientovaný. To způsobuje jeho frustraci. A od frustrace je pochopitelně už jen krůček k obranným mechanismům – sociálním patologiím (zasvěcení si mohou vzpomenout mimo jiných třeba na Durkhéimovu teorii anómie, ostatním se možná vybaví, že dříve spojoval odcizení s rozvojem technologií také K. Marx, i když v jeho případě šlo spíše o otázku vlastnění). Přestože se facebook navenek tváří mile a neškodně, myslím si, že právě sociální sítě v dnešní době přispívají k odosobnění komunikace nejvýznamnější mírou. Jejich nebezpečí je dále v tom, že dovedou přitáhnout, někdy i zcela strhnout, dosti osob, které by jinou formou „počítačové“ komunikace, v horším případě závislosti, zůstaly úplně netknuté.

Reklama

Nechci malovat čerty na zeď a rozhodně nepřisuzuji sociálním sítím zlý úmysl (byť nezřídka mohou k naplňování nekalých plánů „dobře“ posloužit, ale to je problém lidí, ne internetu). Spíš mě zneklidnilo, když jsem si uvědomila, že síla virtuálních sociálních sítí tkví v tom, jak s námi dokáží manipulovat na základě působení na naše nejniternější emoce (už třeba prostřednictvím samotné terminologie o „přátelství“…). A že se o tom vůbec nehovoří. Nadále budu facebooku ráda využívat jako jednoduchého komunikátoru a k pobavení. Stále mě bude mrzet, že někteří mu přisuzují o hodně větší význam, než má. A až zjistí, že novou reálnou identitu se jim virtuálně nikdy vybudovat nepodaří a elektronické vztahy mohou ty jejich skutečné doplnit, ale nikoliv nahradit, budou z toho značně rozčarovaní. Pořád si ale myslím, že platí staré známé pravidlo „všeho moc škodí“ i Patočkovo tvrzení o tom, že „lidé, kteří přemýšlejí, musejí se scházet“. Já dodávám – nejen v kyberprostoru.