Díl 1., Pavel: Vyrůstá od narození na vesnici. Pouze s matkou. Otce navštěvuje zřídka. Pan V. totiž, není-li zrovna ve výkonu trestu odnětí svobody, nemá kde bydlet. A vlastně o syna ani nejeví přílišný zájem. Pavlova matka je sympatická vyučená mladá žena, avšak dlouhodobě nezaměstnaná. Má za sebou několik nevydařených pokusů o soužití s různými partnery. V současné době svůj nekonečný volný čas tráví především v místní hospodě. Pavel nastoupil na běžnou základní školu v nedalekém městě. Už v průběhu druhé třídy byl však přeřazen na školu praktickou (dříve zvláštní). Z žákovy dokumentace vyplývá, že údajně nezvládal učivo základní školy. V hodinách se choval nevhodně a na novou školu si tak přinesl nálepku „syndrom poruchy pozornosti s hyperaktivitou“.
Díl 2., Lukáš: Lukáš se narodil v jednom ze severočeských měst, ale dětství trávil na různých místech podle toho, jak se jeho rodina stěhovala. Je žákem šesté třídy a vystřídal už 5 základních škol. Žije s rodiči, bratrem, sestrou a její rodinou. Nikdo z nich nemá zaměstnání. Také Lukáš už zažil, jaké to je postrádat otce, který si odpykává trest. Na základní školu praktickou byl zařazen až v 6. třídě. Na běžné škole neprospíval z důvodu vysokého počtu zameškaných hodin.
Díl 3., Lucka: Čtrnáctiletá slečna žije na městské periferii se svou matkou, třemi sourozenci, prarodiči a dalšími příbuznými. Ani v její rodině nikdo nemá zaměstnání. Lucka chodí do praktické školy od první třídy. Byly jí diagnostikovány snížené rozumové schopnosti. Do školy nastoupila s ročním odkladem. V 5. ročníku poprvé propadla. Její studijní výsledky jsou mizerné i letos. V 6. třídě má problémy se psaním a s počítáním do 20 i s jednoduchými manuálními pracemi.
Pavla čekají na vysvědčení slušné známky. Učí se dobřě, matka se s ním věnuje domácí přípravě a je-li problém, dorazí do školy vše probrat s učiteli. Přesto však není jasné, jestli se chlapec v září vrátí mezi své spolužáky. Už poněkolikáté totiž obdrží snížený stupeň z chování a jedná se o jeho umístění do výchovného ústavu. Přes spolupráci s psychologem, „sociálkou“, probační a mediační službou i policií se nedaří řešit jeho problém – je agresivní vůči okolí a má za sebou prohřešky jako vydírání, fyzické napadení a vykrádání aut. Po diagnostickém pobytu v psychiatrické léčebně se situace ještě zhoršila. Ve škole chlapce neuvěřitelně motivuje pochvala a jemu věnovaná pozornost. Touží po přízni svého otce a často si i vymýšlí historky o tom, co všechno s ním prožil. Lukáš už tak dobré hodnocení mít nebude. Jeho "podivně" vysoká škoní absence stále narůstá. Rodiče se s ním domácí přípravě nevěnují a se školou nespolupracují. Když Lukáš po několika týdnech chybění přijde, je ve škole neúspěšný, což ho demotivuje k další práci. Vyrušuje, nezapadne do kolektivu dětí. K soudu byl podán návrh na ústavní výchovu. Řešení se však táhne a s největší pravděpodobností chlapec dříve školu absolvuje, než padne konečný verdikt. Lukáše ve škole těší úspěch. Co dalšího by mu ale dělalo radost, nebo by ho to motivovalo k jakékoliv smysluplné činnosti, se mi nepodařilo zjistit. Lucku škola baví, přestože opět propadá. Rodina jí, s čím zvládne, pomůže. O prospěch a chování dítěte se zajímá. Má ráda ostatní děti, svou rodinu, psa a malého bratra, o které se stará.
Mimo jiných i s těmito dětmi (jejich jména jsou změněna), jsem strávila letošní školní rok jako třídní učitelka. Na škole, která je určená pro žáky s lehkou mentální retardací, čemuž jsou přizpůsobeny osnovy. Co dítě, to jiné trable. Obávám se, že u většiny mých žáků však nebyla problémem mentální retardace. Omezení osnov jim tedy nepomohlo (spíše naopak) a nepomůže, protože problém nevězí v probíraném učivu. Školní psycholog nebo asistent učitele kde nic, tu nic, kapacita podpůrných sociálních služeb nedostačující. Po roce stráveném na této pracovní pozici se mi honí hlavou nespočet otázek. Kromě jiných i ta nejzásadnější: neměli bychom více uvažovat o tom, komu tento typ školy může prospět? Pokud jde o děti s retardací, jsem čím dál více přesvědčená o tom, že cesta správná cesta není v jejich separaci, ale v práci se třídou jako kolektivem. A ta přece musí fungovat i na běžné škole. A komu je určena ústavní výchova? Pomůže dětem, které se svými prohřešky snaží si vydobýt alespoň trochu pozornosti? Není umístění dítěte do péče jakékoliv specializované instituce až následkem toho, že se jeho problém neřešil dříve, už v zárodcích? Kéž by všechny děti měly v rodině takovou oporu, jakou má Lucka.